neděle 6. listopadu 2016

Jen se tak trochu blýsknout

Po elastické teplákovině s blyštivými lurexovými vlákny jsem pokukovala už od dob svého šicího pravěku. Lurex, to zní jako něco mezi Tuzexem a luxusem, takže mě nemůže zklamat. Ale šilo se z něj docela pekelně. Spodní očka se na okrajích třepila a odpadávala, takže jsem z nich byla trochu malomocná. Podlaha u nás vypadala, jako by začalo sněžit o den dřív. (Teď už se za okny sypou nefalšované trakaře.) A navíc zevnitř po nasoukání se dovnitř očka docela škrábou! Takže na holé tělo nee. Zajímavé je, že z lícu je materiál krásně heboučký.

Po ušití mi přišel svetřík takový nějak moc obyčejný. A ještě mi z podvědomí vyplula vzpomínka na jedno tátovo domácí tričko, takže jsem ho dozdobila nažehlovačkou vyřezanou na plotteru.

Jinak čepička není pro mě, abyste si nemysleli. Ale když už jsem to měla tak hezky pohromadě, tak jsem se blýskla a nechala se blýsknout v setu.










úterý 1. listopadu 2016

Jsem hvězda! Nebo ne?!

Letní prázdniny. Nedělní oběd. Lahodná vůně vás udeří do nozder už 50 metrů od domu. Ve svých zákrutách a záhybech vás neomylně vodí za nos. Jako byste byli jen malý korálek v dětském drátěném labyrintu a malá ruka vás jako po drátkách tahala v spletitých spirálách mezi startem a cílem. Bojíte se nadechnout ještě víc zhluboka, protože víte, že i tak vás dostala. Může si s vámi dělat, co chce.

Je vám osm a vůně babiččiny svíčkové je jen jedna. Už tenkrát víte, že všechny ostatní jsou jen falza. Neomylně poznáte originál podle tahů vařečkou, podle konzistence, podle nezaměnitelné esence kořenové zeleniny a šťavnatého hovězího. Na zápraží už slintáte jak Pavlovův vlčák. Epidemie slintavky. Ústní dutina je přeplněná jen předtuchou chuti. Víte, že utíkat nemá cenu. Že první sousto smíte vložit do úst až po hlavě rodiny. Ale stejně běžíte. Omylem nazujete matčiny pantoflíčky s kramflekem, chodbu zvládáte rozkolísaným během a za dveřmi stojí ta kouzelná víla s vařečkou místo čarovné hůlky. Babička. Voní líp než všechny smetanové omáčky na světě. Má průzračně modré oči a šedé vlasy do drdůlku. Revmatem pokřivené ruce hladí nejněžněji na světě.

Konečně to přijde! První sousto! Blahem se zalykáte a nemyslíte na nic. Těšíte se, až naplníte žaludek a nebudete jíst z hladu, ale z čisté rozkoše... jak si napřed přilijete omáčku, abyste neslyšeli "máš to suchý", pak přidáte knedlík do přebytku omáčky, pak zase zalijete náhle vyprahlý knedlík... a to téměř donekonečna, dokud to vaše břicho snese... a jen zdálky slyšíte babiččin hlas: "Tak se mi to zase nepovedlo, děti. Není to úplně ono." A vy víte, že kdyby to bylo ono i podle babiččiných měřítek, tak vás to snad zabije.

Babička si nikdy nic nepochválí. Protože dobře odvedené dílo se chválí samo a dobrá hospodyňka ví, že je pořád co zlepšovat. Když v tomhle vyrostete, netušíte, že ostatní neznají vaši interní rodinnou terminologii. Že "není to úplně ono" znamená "líp by to zvládl jen pánbůh" (a paní bůchová - jak by řekly naše děti). Takže na základě vašich tvrzení od vás všichni očekávají stále tak nějak víc. Že jednou to přijde a bude to ONO! Ale vy víte, že líp už to nejde. Aspoň ve vašem případě ne. Navíc máte pocit, že se pořád snažíte a nikdo to pořádně neocení. Čekání na to ono jako absurdní drama nekončí hepyendem.

Celý náš život je to ono naše nedosažitelná meta. Nesoustředíme se na to vydařené, ale pitváme se v nedostatcích. Na odevzdaném úkolu vidíte jedinou pidikaňku (kterou prozmizíkujete skrz naskrz sešitu a vysloužíte si nedostatečnou), v zrcadle na vás mrká jediný faldík, který dokážete spatřit jen vy, když si na den jarní a podzimní rovnodennosti stoupnete na stoličku před zrcadlo a ozáří ho slunce v pravé poledne.

Na švadlenkovských fórech vzájemně správně chápeme větu "má to spoustu much, ale...", protože jsme všechny stejné. Ve skutečnosti znamená: "Jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala." A lajkujeme si to jako o život. Naše nedocenění a vzájemný soucit s naším nedoceněním nám samy klikají na myšky a mačkají dotykové obrazovky, až nám bělají klouby a nemáme čas na vlastní tvorbu.

Za ty roky, co sama se sebou v sobě žiju, jsem se naučila mít se ráda. Možná víc, než si zasloužím. Ale mluvit o sobě hezky mi ještě někdy činí potíže. S kamarádem jsme si vyprávěli historky z dětství a popisovala jsem mu, jak jsem netrpělivá, jak chci mít všechno hned hotové. Pak jsem se chtěla pochlubit novým kabátkem a samozřejmě dle naučeného vzoru vytáhla jediný malý nedostatek, který měl, a neopomněla dodat, že jsem "hrozně manuálně nezručná". On, aniž by se nad tím jen trochu zamyslel, mi vysvětlil, že jsem tak "manuálně nezručná proto, že jsem netrpělivá".

Netušil, že mě právě smrtelně urazil. Že být mužem, vyzvu ho na souboj a proženu mu hlavu kulí. Nebo jako žena bych mu mohla proklát kule pletací jehlicí, ale já bych souboj pletacích jehlic nikdy nezvládla. (Proč to říkám? Vždyť jsem to naposledy zkoušela, když mi bylo osm!) Nenapadne ho, že mezi jeho známými není moc lidí, kteří se naučili sami šít tak, že dokážou od hlavy k patě obléknout sebe i své blízké.

Ale vážně: on to přece nemůže vědět! Vychází jen z toho, co o sobě sama říkám. Netuší, co všechno jsem musela podstoupit, než jsem se propracovala k zdařilému kabátku. Kolik hodin práce stálo mezi jednoduchým varkočem pro malého rytíře a kabátkem. Kolik hodin učení, hledání postupů, šití, párání, špendlení, stehování, žehlení, vyztužování. Chvíle radosti i naprostého zoufalství. Neví, že nikdy jsem na sebe nebyla tak pyšná jako na to, že jsem něco dokázala rukama. A že jsem se to naučila úplně sama.

Mluvte o sobě hezky. Pochvalte se. Nikdo jiný to za vás neudělá. Je fajn být hlavní hvězdou svého života. A je jen na vás, kým obsadíte vedlejší role. Casting v něm děláte vy. A kdybyste nakonec měli pocit, že už se berete trochu moc vážně, tak své hvězdě nařezejte. Jako jsem to tady a teď udělala já. Na lesku jí to neubere. Naopak.






pondělí 31. října 2016

Šaty s kapkou deště 2

Protože mi šaty s kapkou deště 1 zabavila kamarádka, hledala jsem si do deště jiného kamaráda. Lillestoff nezklamal a hodil do placu tuhle teplákovinu. Čtyřletý syn po mně hodil obdivným okem a prohlásil: "Mami, ty seš krásná! Ty jakoby pršíš!" Pak mi šaty pochválily ještě děti ze školky, co přišly k nám do muzea... tak nevím, jestli to není moc. Ale co! Dětem se líbím! Jsem správná muzejní pedagožka. Rok narození by tomu nasvědčoval...




neděle 16. října 2016

Princezna Pampeliška

Čekám na poryv podzimního větru, který rozčísne chomáčky petrolejového chmýří na šedém podkladu a společně s ním mě odnese. A budu nafoukaná.

Zšeřelým pokojem za stínem hnědé panelákové rolety, která často v neplánovaném okamžiku za hlasitého prásknutí vystřelovala vzhůru, se line jen světlo z dětského diaprojektoru Diax 3. Světlo může i vonět. Možná jak horce zahřívá drobné prachové částice, které víří místností. Ještě intenzivněji to zavoní, když bratři vloží do promítačky "film". Nemá ani 24 políček za vteřinu, ale tak na celý film. Když zatočíte kolíkem po straně, posunete svitek o políčko dál.

Nejdřív musí bratři vyzkoušet, jak film vložit, aby to nebylo vzhůru nohama nebo zrcadlově převráceně. Na obrázky by to nevadilo, ale dole pod nimi je vždycky jedna věta vyprávění. Když máte k pohádce i knížečku Moravské ústředny Brno, dozvíte se o něco víc.

Princezna Pampeliška je smutná. Tak smutná, že to ani nedokážu pochopit. Chci ji promítat pořád dokola a bratři protestují. Radši by viděli Jak se Honzík učil latinsky nebo Veselé válčení barona Prášila. Proto si její příběh sama sobě hraju v loutkovém divadýlku. Mám blonďatou princeznu s vlasy ze žlutého filcu i Honzu. Princezna mi kdysi upadla a má sundavací hlavu. Když ji na konci unáší vítr, vždycky ji to setne. Je pak úplně sťatá. Hlava jí visí na vodicím drátu jen za závoj.

Myslím na ni, když každé jaro foukám do odkvetlých chomáčů. Myslím i na Ferdu a na sadomasochistické choutky slečny Berušky, která funěla schválně málo, aby se mohla kochat, jak mravence s puntíkatým šátečkem mydlí rákoskou. Ale princezna vede. Když je v plném květu, trhám ji hned u země a dlouhé stonky rozděluji na tenounké vlásky, které se pak v kyblíčku s vodou zkroutí do překrásných lokýnek. Mám od bílého mlíčí ruce celé černé a podle krásy účesu si volím miss pampelišku.

Je podzim, čekám na nejsilnější poryv větru a nejsem ani trochu smutná. Vím, jak má pampeliška odolné kořeny. Možná nejodolnější ze všech plevelů.












úterý 11. října 2016

Duffle Coat ze svetroviny

Pro duffle coat jsem měla vždycky slabost. Jak se něco zapíná na rohy či olivky, poutá mě k tomu nespoutaná vášeň. Zapínání na rohy dokonce existuje jako prefabrikovaný výrobek, který ale neseženete na malém městě. Nebo možná v jiném jo, ale ne tady. Tady jsem byla šťastná, že jsem natrefila na pěkný provázek a dřevěné olivky. A pak jsem zjistila, že ty úplně nejoriginálnější originály tradičních anglických kabátů mají stejně konce provázků nepřekryté koženkou. Takže jsem jen uzlíkovala a přišívala je ručně. Fujtajbl.

Látku (svetrovinu) mi v unuo jako vždy odeslali obratem, ale tentokrát měl nějaký obr zásek dopravce, takže dorazila téměř po týdnu. Mezitím jsem stihla objevit klasický duffle s takovou megaslevou, že jsem si ho objednala (bo to se ani nevyplatí šít)... Jenže jsem stejně neodolala a svetrovinový si spíchla jako záložní variantu pro teplejší dny. Je jednoduchý a líbí se mi skoro víc. Tak doufám, že i vám.










pátek 7. října 2016

Zase triko a tentokrát výstřih na knoflíčky

Když člověka baví šít, neznamená to, že se nemůže udržet, aby nedržel jehlu v ruce. Naopak. Snaží se dělat vše pro pokrok a mechanizaci. Stehování, stříhání ba i špendlení je nutné zlo. Vlastně se snažím stehování vystříhat, na stříhání bych potřebovala mít o (řezací) kolečko víc a špendlím jen v sebeobraně. Ale takový šlapání pedálu!!! Jo! Muži rádi tlačí pod podrážkou plynový pedál a my ženy, co jsme tomu propadly, ten od šicího stroje. Vrr! Vrr! Silné stroje, to je naše. Takový průměrně hlučný overlock nahradí ženě mnoho stád koní pod kapotou. A my navíc nejsme stádní typy, že.

Pročež nemůže nikoho překvapit, že se mi v policích válí spousta ručníků s utrhanými poutky a knoflíků, které se tváří, že nikdy nikde přišité nebyly a jsou jen náhradníci. Opravy nee. Fakt ne-e!

Tričko s výstřihem na knoflíčky je proto největším výkvětem mých ručních prací. Když se vám bude zdát, že horní knoflíček je šejdrem, tak vězte, že se vám to nezdá. Je, ale jen v tahu. Na svlečeném triku je krásně rovně. Jen na oblečeném je to v tahu. Asi bych ho měla přešít o kousek vedle, ale... už se znám a nemám od sebe nereálná očekávání. Nejsem pak sama ze sebe zklamaná. Nanejvýš se mohu příjemně překvapit. Zkuste se zeptat za půl roku. Ale osobně to považuju za šibeniční termín.




pondělí 3. října 2016

Lille šaty + FOTONÁVOD Slepý steh aneb Jak na overlocku ušít celé tričko

Dva roky. Nekecám dva roky mi trvalo, než jsem si vzpomněla, že jsem tehdy k overlocku dostala i sadu přídavných patek. Tedy občas jsem si vzpomněla, že tam něco bylo, ale teprve teď jsem se odhodlala, že konečně zjistím, co vlastně umí.

A na šaty z Dreamy Mustard od Lillestoff jsem vyzkoušela hned dvě z pěti. Na všívání paspulek a na slepý steh. A nevidomý štych jsem rovnou nafotila, abych demonstrovala, jak snadno zakončit délky, a tím pádem na overlocku ušít celé tričko (s náplety to jde samozřejmě taky).

Tak nejdřív šaty. Paspulí jsem výstřih nějak moc navolnila (příště budu ještě víc utahovat), ale na manžela to fungovalo dobře (tak možná až tolik utahovat poměry nebudu).