Čekala jsem od tebe víc, Marie!

Možná vás to ode mě překvapí. Ale je to fakt. Celou základku jsem měla dvojku z češtiny. Z češtiny! Kdybych mohla, tak se v písmenkách i koupu! Skládám je tam a zase zpátky. Co jsem se naučila psát, píšu. Od osmi píšu básně. A stejně tam pořád byla. Dvojka. A víte proč? Nesnažila jsem se. Pořád to ze mě samo tryskalo, vůbec jsem se nemusela snažit. Na rozdíl od spolužaček. Ty měly jedničku. Protože se snažily. To dá rozum! Já byla živel, samorost a taky jsem tak trochu radila učitelkám, když se nemohly rozhodnout, jak dokončit větu. Většinou originálně a vtipně (myslela jsem si já). Na to je dvojka adekvátní známka. K tomu poznámky a třídní důtky. (Něco jako devítiocasá kočka, co je opřená v koutě místo ukazovátka)

Když ale byla olympiáda z češtiny, poslali mě. Jedničkářky většinou seděly a modlily se, aby je hlavně nikdo nikam neposílal. Jednou jsme se s kamarádkou ze soutěže vrátily a zrovna jsme měli (my všichni, rozumíme) supla za děják. A suplující učitelka se na nás usmála a vyzvala nás, ať přečteme práce, které jsme na soutěži napsaly. A já předčítala a třída se chechtala, smála a bublala až ven na chodník před školu. A na konci potlesk. Těšilo mě to. Jenže pak přišla hodina češtiny a třídní mě setřela: „Ta tvoje práce stejně nebyla nic moc!“ Stála jsem jako opařená. Nebo možná seděla jako opařená. Jenže úča nevěděla, že těsně předtím si všichni tu nic moc práci vyslechli. „Dyť to bylo dobrý!“, „Jo, všichni jsme se tu smáli!“ „Mně se to taky líbilo!“, zastali se mě spolužáci. Učitelka koukala s otevřenou pusou a nechápala. A tehdy mě to došlo: Napsala jsem to pro špatnou cílovku! 

A na střední se to stalo. Rezignovala jsem. Začala jsem z češtiny nosit trojky, čtyřky… Máma nade mnou stála a zoufale lomila rukama: “I tvůj dyslektický bratr to vždycky vytáhl na dvojku a ty, lemple, bys mohla mít samý, kdybys chtěla!” Čuměla jsem do zdi a dělala, že neposlouchám. 

Když jednou před češtinou náhodou zbylo trochu času z poledky a za úkol bylo slohové cvičení a viděla jsem zoufalé spolužáky, pro které je víc jak tři slova pohromadě souvětí, řekla jsem: „Dejte to sem, já vám to napíšu.” A během dvaceti minut jsem vysmahla slohy pro pět kamarádek. Na sebe jsem měla nejméně času, řekla jsem si, že to dám… Spolužačky pak čtou „svoje“ práce nahlas a učitelka s potěšeným výrazem přikyvuje: „Moc hezky zpracované!“ a všechny dostanou jedničku. Když přijde řada na mě, učitelka nasadí zvláštní úsměv: „Čekala jsem od tebe víc, Marie! Za dvě!“ Ale to se mě nemůže dotknout. Na dvojky jsem zvyklá… navíc jsem už předtím dostala pět jedniček! Červík uvnitř stejně trochu hlodá a je mu to líto.

Jenže pak se to stalo. Zázrak. “Marie, ty si to školní kolo olympiády z češtiny napíšeš taky,” prohlásí profesorka a usměje se na mě. Nejdřív se rozhlédnu, jestli nekouká na někoho jiného a pak se rozhodnu. Napíšu a budu nejlepší. Protože to je moje jediná šance. Šance obnovit víru v sebe a svoje schopnosti. Prostě ji napíšu a JSEM nejlepší! Jednoduše a prostě. Pak pokračuju na okresní a krajské kolo… A všichni se na mě najednou začnou dívat jinýma očima. A kdo se na mě dívá úplně nejvíc jiným očima je odraz v zrcadle. Nevěřícně. Začnu nosit jedničky! Jedničky z češtiny! Opravdu! Je to možné! A taky začnu psát. Píšu a ilustruju školní noviny, protože je to krása a zábava. A učitelka mi za ně dává jedničky. Jen tak. Tomu nerozumím. Copak jde dostávat jedničky za něco, co dělám ráda a co mě baví? To se nemusím snažit? Profesorka se dokonce směje, když její konec věty nahradím nějakou svou vtipnější alternativou. Tohle je sen a ne skutečný svět!

Ve snu a neskutečném světě jsem pak prožila řadu let. Teď je  mi o 25 let víc a pořád uvnitř slyším: „Čekala jsem od tebe víc, Marie!“ Nejdřív se chci hájit, ale ona prostě ví víc. Pak se sama sobě jen pousměju: „Já od sebe taky, paní profesorko, já od sebe taky.“

Tak třeba to ještě klapne. Držte mi palce! A ze známek si nic nedělejte. Jsou to známky učitelek, ne vaše!