neděle 6. dubna 2014

Sitzfleisch aneb Jak jsem se přecenila

Díl druhý

Když už jednou ušijete rovný šev, poté varkoč a pážecí přehoz, řeknete si, že to nemůže být náhoda a že se vám to probuzení do vědomosti nezdálo. A protože je vám líto nezhodnotit ty dva tisíce, co si v elektru účtovali za tu obyčejnou singrovku, v níž není plastová snad jen jehla, hledáte, kam svůj nečekaně nalezený um upřít nadále. Tedy alespoň já to tak měla.

úterý 1. dubna 2014

Jednoho dne ráno

Jednoho dne ráno jsem se probudila. Tak jak už jsem to předtím natrénovala asi 12.790 krát. Ale tentokrát jsem otevřela oči a věděla to. Že to umím. Že umím šít. Prostě jsem se rozhodla. Rozhodla, že všechny ty celoživotní nezdary s ručními pracemi byly omyl. Že jen souhra náhod zapříčinila, že dosud byl vrcholem mých dovedností pidisvetr pro Bárbínu (v dobách mého mládí to byla "manekýna", nebo "hubená panenka" s dlouhými vlasy nastřelenými ve dvou řadách uprostřed plastové lebky, které po zdvižení tvořily slušivé číro, a s prsy tak měkkými, že si člověk dávno před kojením alespoň udělal představu, jak mohou vypadat vpáčené bradavky).