Moje turné po jihočeských městech před 13 lety skončilo v Jindřichově Hradci. Předtím jsem stačila žít také ve Strakonicích, Prachaticích, Písku a v Českých Budějovicích. Do sbírky bývalých okresních měst na jihu Čech mi tak už zbývá jen Krumlov a Tábor, ale tam mě zase pravidelně zafoukávaly pracovní příležitosti.
Z Budějovic mě do Hradce zavál manžel. Rodilý Hradečák. Že nikam jinam už nechce. Jenže si přitom rozhodnutí neuvědomil, že v tom městě nežil tři desítky let. Že už tak úplně nevěděl, co nás tady čeká. Tak trochu to neví dodnes. V Budějovicích pořád pracuje a do Hradce se jezdí víceméně vyspat.
Pro mě to bylo město jako jakékoli jiné. Od začátku jsem nechápala místní patriotismus. Pocit místních, že Hradec je nejkrásnější město pod sluncem. Ano, je to hezké město, ale takových je přece v jižních Čechách spousta, ne? „Tomu ty nerozumíš, ty ses tady nenarodila!“ slýchávám často. Proto přece nemůžu pochopit, že je špatně, když rozmlácené schody nahradí nové a místo temné žumpy plné listí stříkají veselé pramínky vody.
Narodila jsem se u silných proudů zlatonosné Otavy, která do jihočeských měst přinášela ze Šumavy vůni podruhé posečené trávy. Řeka, která mě i v mělkém brodu chytala za kotníky a strhávala mě s sebou. Když se podívám na Nežárku, vidím spíš rybník. Ne žár - žádné divoké vody nečekejte. Jen téměř stojatou řeku, o které nevím, kam vlastně teče.
Právě, že jsem se tu nenarodila. Díky tomu vím, že ve spoustě jiných měst řada věcí funguje lépe. Ano, Hradec před staletími docela hezky postavili. Je to příjemné na pohled, to ano. Ale srovnávat ho třeba s Krumlovem? Krumlov je nádherný, kam se Hradec hrabe, jenže je to skanzen. Pro pohodlný život občana nic moc. Hradec je krásné město. Ale opravdu to stačí? Kdo ze současných obyvatel na tom nese zásluhu jinou, než že se tady narodili?
Historická města jezdíme okukovat při výletech. Jenže obyvatelé města mají trochu jiné požadavky než turisté. Nestačí jim koukat se na pěkné domy. Potřebují bydlení, práci a taky volnočasové vyžití. Bytová výstavba v Hradci stagnuje, největším zaměstnavatelem je nemocnice, sportoviště chátrají a kultura je ve městě okrajovou záležitostí. Považovat Hradec za skutečně kulturní město může jen ten, kdo nikdy jinde nebyl. Přitom jde na kulturu peněz dost. Proč to nikde není vidět?
Nakonec ani s turistickým potenciálem si vedení města neví moc rady. Největší lákadla pro návštěvníky mu (asi díkybohu) nepatří. Zámek (třetí největší v ČR) spravuje Národní památkový ústav, největší lidový mechanický betlém na světě Krýzovy jesličky patří krajskému Muzeu Jindřichohradecka a unikátní úzkokolejku spravují soukromé Jindřichohradecké místní dráhy.
Ano, město alespoň vykročilo správným směrem a odkoupilo řadu historických nebo pro cestovní ruch strategických budov. Některé za desítky či stovky milionů s pomocí dotací opravilo. Ale jejich využití je rozpačité či přímo bezradné. Některé se proměnily v nové kulturní instituce. Jenže jsou trochu jako Šípkové Růženky. Buď chybí dostatek financí na provoz, oslovují jen okrajové spektrum návštěvníků, nebo se zájemci o chystaných akcích ani nedozvědí. Jejich přínos pro město je tak tristní.
Možná se mě to až tolik netýká. Nikdy sem nebudu skutečně patřit. I po 13 letech se nepovažuji za Hradečáka, ale jsem tady jen na návštěvě. Můžu se zavřít doma, nebo na naší krásné zahradě. A když bude nejhůř, sbalím zase kufry a odtáhnu dál. Ale vyrůstají tady moje děti. A já se bojím, že jednoho dne nepoznám, kdo jsou a kam směřují. Prostě kam tečou.
Až půjdete v září k volbám, přemýšlejte nad tím, jestli se za dosavadního vedení ubírá město tím pro vás správným směrem. Přemýšlejte, komu to hodíte. Aby si to jednou nemusely hodit naše děti.
PS: Autorka je bývalá novinářka a není členem žádného politického uskupení. :-)
Komentáře
Okomentovat