Nikdy mě víc neděsilo, že všechno mám. Obyčejně se probouzím s vděčností. A s radostí do života. Ale teď mi každé ráno ovíjí zápěstí a kotníky strach a poutá mě k posteli. Cítím, jak prostupuje cévami a zatlačuje krvinky do stěn, aby si proklestil cestu k mému srdci. Snažím se zhluboka nadechnout a vstát, ale jako by každá z mých končetin vážila o deset kilo víc.
Všechno z toho, co „mám” je neobyčejně křehké. Jako vůně vlasů mých spících dětí. Moji blaze nevědomí chlapci bezstarostně spí, zatímco jejich vrstevníci na Ukrajině míchají Molotovovy koktejly a svařují protitankové ježky. Už nejsou ve věku, kdy by věřili, že je před vším ochrání moje náruč, ale stále do ní utíkají jako do bezpečné ohrady, kam chapadla zla neproniknou tak snadno. A já vím, že je to jen iluze.
V noci nemůžu spát a poslouchám, jak můj muž dýchá. On je zase moje opora a moje ohrada bezpečí. A nekonečná láska. On mě má rád. Někdy nechápu, jak se mu to stalo. Že má rád zrovna mě. Bezpodmínečně. Takovou jaká jsem. Takovou jakou se nemám ráda ani já sama. Protivnou a ošklivou, držkatou, co nerada vaří a věčně je ponořená ve svém vlastním nitru. Jasně, mívám i lepší dny. Snažím se nemyslet na to, že by neoddychoval vedle mě. Ale strach už cévami doplul do srdečních komor.
Myslím na to, že mám práci, díky níž můžu koupit vše, co potřebujeme. Nakonec i co nepotřebujeme. Máme nadbytek jídla. A spoustu roztomilých zbytečností, které nám dělají radost. Koukám na věci kolem sebe a nechápu to. Některé nejsou nezbytné, ale tvoří náš domov. Náš krásný dům se zahradou. Domov, ve kterém je teplo, proudí elektřina, bezdrátuje internet, teče teplá a studená voda a splachuje záchod. Teď se dívám na vír v toaletní míse docela jinýma očima. Jako bych si přála, aby spláchnul a odnesl i ten strach zevnitř. Jako bych se ho mohla zbavit vylučovacím způsobem.
Jsou náš svět a naše bezpečí také iluzorní? Stále mám nekonečný vesmír uvnitř svojí hlavy. Svoje příběhy a fantazie a fiktivní postavy, které se čirou náhodou mohou podobat žijícím. Propojuji jejich životy náhodami a oslími můstky. Čekají, až je vypustím ven a vepíšu do písmenek. Na můj vnitřní svět se dá nahlížet očima naivního umělce, protože si záměrně uchovávám dětskou radost ze života. Hýčkám si to malé naivní děvčátko, kterým jsem kdysi byla. A někdy na něj mám i spoustu otázek. Radí mi, jak být lepším člověkem. Jak rozlišit to důležité od zbytečného. Ale zase se bojím, že by ta malá holčička ukrytá v mojí duši válečný konflikt nepřežila.
Nespím, protože v duchu hladím všechny, které mám ráda. Čím víc máme, tím víc můžeme ztratit. A jediné, co nám přese všechno zůstane, je, jakým jsme člověkem. Snažme se být lidmi, s jakými můžeme zůstat o samotě a nezbláznit se. A snažme se vidět svět dětskýma očima. Dřív, než děti začnou vidět svět takový, jaký ho vidíme my.
Komentáře
Okomentovat