Čichám, čichám člověčinu

„To mi nevoní.“ „Něco tady smrdí.“ „Mám na to čuch!“ Čich je vjem, který si spojujeme s intuicí a podvědomím. Přesto by byl prvním ze všech pěti smyslů, kterého bychom se vzdali, kdybychom museli. Když o čich přijdete, něco se ve vás uzamkne. Vím to. U kořene opuchlého nosu si na můj čichový nerv zasedl koronavirus jako těžká ropucha. 

Každá vůně je vzpomínka v plynném skupenství. Nic v nás nerozproudí nostalgii víc než zapomenutý odér. Možná proto je pro vůně i pocity stejné sloveso. Cítit. Na dně mojí duše prosperuje dobře zásobená parfumerie. Někdy mi omámí chřípí jen něžným závanem dávných zážitků, jindy mi vychrstne do obličeje těžkou kolínskou. 


Moje dětství voní jako rozvířený prach staré půdy, jako čerstvě posečená tráva, jako na slunci vyvětrané pruhované peřiny, jako svíčková od babičky, jako ořezané pastelky, jako smůla z borovic. Nebo jako sterilizovaný hrášek, kterého jsme s bratrem pravidelně slupli celou plechovku. Sterilní ale rozhodně nebyl, jak mi sourozenec později za mohutných detonací dokazoval. Přepište pohádky. Princezna na hrášku vzpomíná na brášku.


Takže jsou jednoznačně situace, kdy se ztráta čichu šikne. Letní cesta v přeplněné a nevětrané MHD, návštěva festivalové toitoiky, společná kancelář s milovníkem tvarůžků nebo česneku, čištění septiku. Když se při nemoci zpotíte, sami sobě nesmrdíte. To je fajn, to se hodí. 


Jenže! Představte si třeba bramboračku bez vůně majoránky a česneku. Mastná očka plující po hladině jako by přestala vyzývavě mrkat: „Jsem k sežrání!“ Říká se, že jíme i očima. Ale my jíme (a pijeme) i nosem. Strčíte chřípí nad šálek čerstvě namleté a spařené kávy a nic. Nastane prázdno, které se najednou z hrnku rozlévá i do vás. Něco citelně chybí.


Co cítím, když necítím, je smutek po obyčejné člověčině. Chci zase čichat, čichat vůni svých dětí. Když se narodil starší syn, z jeho hlavičky se linula lahodná vůně právě upečeného perníku. Mladší syn zase z neznámých příčin po narození voněl jako vepřový vývar. Dnes, po osmi a deseti letech, jejich pokoj někdy smrdí jako docela obyčejný prasečí chlívek. Ale občas ze zpocených vlasů našeho mladšího ještě ucítím sladký pach čerstvě narozeného selátka.


Nezbývá mi, než se těšit. Až se mi vrátí čich. Na všechny ty příjemné vůně i nepříjemné pachy. Těším se, že zase budu mít všech pět pohromadě.


Komentáře