Jsem rozmazlená holčička. V dětství jsem dostala tolik lásky, kolik se do mě vešlo, a zbytek mám uložený externě. Všichni si myslí, že mají ty nejlepší rodiče na světě. Já si to nemyslím. Vím to. Máma a táta, kteří se měli rádi, podporovali se a stáli při sobě přes 50 let, dokud je smrt nerozdělila. Jako v pohádce.
Teď si myslím, že byli oba kouzelní. A že mi do života nadělili poklad. Truhlu plnou drahokamů, na které se chodím dívat, když je mi smutno, nebo jen tak pro pohlazení duše. A dost často proto, že se chci od srdce zasmát. Šťastné vzpomínky.
V truhle nepanuje žádný řád, ani evidenční systém. Lovím z ní náhodně.
„Tati, kdy už to bude hotové?” Je mi devět a jsem Jánošík. Mamka mi ušila kouzelný opasek, brácha přivezl dřevěnou valašku ze školního výletu do Moravského krasu a teď ještě nutně potřebuju bambitku, kterou bych si za opasek zastrčila. Taťka ji vyrábí v dílně na chatě. Hlaveň má z bezové větvičky a spoušť z hliníku. Nikdo jiný se takovou pochlubit nemůže, heč! „Tady ji máš, náčelníku Apačů,“ předává mi unikátní dílo táta. „Ale tati, dneska jsem přece Jánošík!“ „Pardon, pardon, zbojníku. A kdo budeš zítra?“ „Zejtra si budu hrát na Vlaštovky a Amazonky, když mám od mamky ušitou tu vlajku.“ Sbalím bambitku a zmizím za nejbližší borovicí: „Tri dni ma naháňali…“
„Maruško! Maruško!“ ozývá se z pokoje mých bratrů. Nemůžu říct dětského, protože v té době už oba dosáhli zletilosti.
„Co je?“ volám přes zeď a tuším nějakou boudu.
„Maruško! Maruško!“
„Co chcete?“ opakuji otázku.
„Maruško! Maruško!“
Po páté výzvě nevydržím a zvednu se. Projdu svým pokojem, obývákem, chodbou, kuchyní a otevřu dveře jejich pokojíku. Oba leží v posteli a peřiny mají přitažené až pod bradu.
„Zhasni nám!“
Ale v truhle neodpočívají jen vzpomínky, které by vydaly na několik knih. Je v ní uložená i spousta bonusových materiálů. Třeba drbání zad. Vždycky jsem se rozplácla na břicho jako žába, slastně přivřela oči a taťka škrabal a hladil… Opatrně se přehrabuji v bedně vzpomínek. Jsou tam pečlivě zakonzervované. Á, tady to je: zavařovačka s nápisem Drbání zad ročník 1987. Přesně tohle jsem hledala!
Teď už slastně přivírají oči naši synové. O víkendu, když nemusíme vstávat, za námi ráno naskáčou do postele. Naprosto automaticky se seskládáme do sestavy jaro (Aleš) - léto (Jeník) - podzim (Adam) - zima (já). Pod nos mě šimrají jejich jemné vlasy a já jim konečky prstů přejíždím po páteři a doufám, že i jejich truhla bude jednou plná lásky, štěstí a smíchu.
Přeji i Vám plno krásných vzpomínek. Ročník 2023.
Komentáře
Okomentovat