sobota 27. srpna 2016

Zbytkáčové z jarního softu 2

Už je znám. Říká se, že jako svý boty, ale to bych říct nemohla. Boty strašně ráda střídám. Ledva si konečně vypěstuju trvalý otlak na místech uživatelského diskomfortu jedné obuvi, zblázním se do jiné a nechávám si chodidla a nárty rumplovat zase v jiných oblastech. Ani nemluvím o módních vlnách a potřebě, která je často spíš k nepotřebě, tedy ladit s kabelkou.

Takže už je znám. Znám je jako svý děti. Ty neměním a otlačují si mě variabilně zrovna tam, kde právě potřebují. Znám svý děti a vím, že mým dětem nebudou na podzim do školky stačit jedny softshellový gatě. Teda jim by i stačily, ale stále nějak psychicky špatně nesu ty pohledy učitelek "Nikdo jiný tak špinavé děti nemá, paní Hazuková!" Denně prát nebudu. Na zimní soft, pokud nepořádají zápasy v bahně (to přibližně dvakrát do týdne), stačí vlhčené ubrousky (věděli jste, že s nimi pustí i malůvky ze zdi a barvy, co nerozleptá ani vanish?), jarní ale nutně potřebuje pračku.

Naštěstí se mi sešlo dost zbytků, abych ušila Jeníkovi ještě jedny. Tedy zbytků by bylo i na ušití více kusů, ale vycházím z (možná chybné) premisy, že ve fialovo-tyrkysových by Jeník ve školce oslnil pouze čtyři procenta spolužáků. Hnědo-petrolejové snad rozdýchají i drsnější povahy.






úterý 23. srpna 2016

Trička pro pozéry

Našim dětem končetiny zatím nekončí. Jsou jako Saxana a pořád se nějak vytahují. U letních modelů je to šumák, nosí jako kraťasy gatě, co jim před několika lety hřály i lýtka, ale u rukávů dlouhých triček se hned nějaký centimetr nekonečné končetiny navíc pozná.

Takže jsem zrekognoskovala syslírnu, vytlačila ven menší či větší zbytky a dala se do díla. U rytířů na přední díl pár centimetrů chybělo, tak jsem to nastavila na ramenou.

Hoši měli z triček radost a pózovali jako při reklamním focení. Tady je máte, ty naše pozéry.
















středa 17. srpna 2016

Opravdu teplá teplákovka

Tenhle opravdu hustě pletenej matroš jsem koupila coby počesaný výplněk, ale moc bych za to nedala, že je to spíš warmkeeper. Protože když už neudrží teplo tohle, tak teda fakt nevím, to už je potom spíš otázka pro ztepilé alpinisty.

Takže tenhle set pro Jeníka vytáhnu, až bude mrznout, až nám bude plechová střecha praštět. Ona praští i vedrem, takže se dá říct, že je to takový indikátor extrémů. Kdyby Jéňa oblíkl tuhle teplákovku v létě, obávala bych se, že sublimuje. Úplná spontánní exploze.






neděle 14. srpna 2016

Zbytkáčové, aby ladily

Nedávno jsem se po lokty brodila skříní sezonních záležitostí, kde člověk najde nehledané, které se chce připomenout, za jejichž stíny se schovává hledané, které není k nalezení. O předloktí se mi otřely softshellové kalhoty, jež jsem kdysi nechala na zakázku spíchnout Jeníkovi, protože ani v nejdivočejší noční můře by ke mně tenkrát nepřiplula myšlenka, že za necelý rok mu o číslo větší ušiju sama.

Nic vás ve vlastních očích nepozvedne víc, než když dokážete nečekané... a navíc to dokážete rukama. Rukama, o kterých se více než třicet let domníváte, že je máte proto, abyste nevykrváceli z ramen, a taky proto, že nohama se špatně jí (a co teprve ta hygiena, když nemáte personal Máří Magdalenu).

Staré softshellky, jejichž látku tehdy pod strojem posouval někdo jiný, mi připomněly, že je potřeba ušít větší, že už je čas, pane profesore, za minutu zvoní! Moje syslí vaky v ložnici vyvrhly dostatek materiálu (leč na pokračování a v různých barvách), v euroobalech se skvěl dokonce i vykopírovaný střih potřebné velikosti a mohla jsem začít. I skončit.

Chtěla jsem, aby ladily k bundě, již můj stroj vydal do oběhu teprve nedávno. Za neotřelý vzhled opět vděčím originálnímu potisku z UNUODESIGN, který po vystřižení bundy zbyl aspoň na kapsy a aplikace.

Mám z nich radost. Pravou a nefalšovanou. Jako za svého nejlepšího kamaráda, kterému se něco opravdu dobrého podařilo. Protože se mi stále tak úplně nedaří věřit, že jsem něčeho takového schopna sama. Moje hlava to jen vymyslela. Ušilo to nějaké jiné a šikovnější personal JÁ. A mám ho za to ráda.