Sitzfleisch aneb Jak jsem se přecenila

Díl druhý

Když už jednou ušijete rovný šev, poté varkoč a pážecí přehoz, řeknete si, že to nemůže být náhoda a že se vám to probuzení do vědomosti nezdálo. A protože je vám líto nezhodnotit ty dva tisíce, co si v elektru účtovali za tu obyčejnou singrovku, v níž není plastová snad jen jehla, hledáte, kam svůj nečekaně nalezený um upřít nadále. Tedy alespoň já to tak měla.



S rezonujícím "A já si jí ušíju, ušíju z krepovýho papíru" uvnitř svojí hlavy jsem se vypravila nikolivěk do papírnictví, jak by někteří z vás možná očekávali, ale do knihkupectví. Tam mají papíru taky habakůk. Ba co víc, mají tam tuny papíru potištěného tradičními i lehce nečekanými návody. Překlopýtala jsem zrakem šperky z tekutého polymeru, květiny z papíru (nejspíš krepového. Nakonec  květy jsou pohlavími orgány rostlin.), hrátky s vlnitým kartonem (Hrátky s vlnitým kartonem?! Úplně mě to rozvlnilo.), kouzlení s cédéčky či indiánský patchwork... a našla Šití krok za krokem. Steh za stehem by vyjadřovalo podstatu lépe, ale uvnitř se na křídovém papíru skvělo vše podstatné pro nemotorné knihomolky posedlé touhou zotročit si metráž k obrazu svému.

Večer jsem pak sebekriticky přemýšlela, jestli ty tři kila za knížku nejsou jen další vyhozené prachy a nenávratná investice. Vytrvalost nikdy nepatřila mezi mé silné stránky a mým největším koníčkem vždy bylo vzdávání se těsně před cílem a utíkání od započatého čehokoli.

Dalším stehem, pardon krokem, a zářezem v šicím stroji se nicméně staly gatě ušité podle Burdy pro absolutní začátečníky. Jen pyžamového střihu, protože na boj se zipem bych si tenkrát (začátek února) netroufla ani v nejdivočejším snu. A na nich se ukázalo, jak moc se přeceňuju. Dle návodu jsem se obkroužila krejčovským metrem, míry pečlivě zaznamenala a marně pro sebe hledala jednotnou velikost v tabulkách. (Podotýkám, že úprava střihu je pro mě sci-fi dosud.) A zatímco dvoudílné plavky si snadno dle obvodů svých objemů zkombinujete mix&match, u jednodílných kalhot to jde tak nějak stěží.

Velikost střihu jsem logicky podřídila větší míře s naivní nadějí, že v pase to pak stáhnu páskem. O tom, jak jsem se se šitím popasovala, se tu ani rozmazávat nebudu. Dopadlo to celkem obstojně. Bohužel v Burdě jsou stejně jako já maximalisté, takže i mnou nadsazená velikost by dobře padla slonímu mláděti, pokud by mělo jen dvě nohy. Na první pohled bylo jasné, že tady něco nesedí a sedět nebude. Po navlečení jsem vypadala jako účastník závodů ve skákání v pytli, nebo jako z fotografie ze zaručené reklamy jak zhubnout 20 kilogramů - verze "potom". A přestože jsem vždy byla posedlá pocitem, že mě příroda poněkud nadstandardně obdařila v dolních partiích, do optimismu Burdy o velikosti 40 se mi mnohé hmotnosti ještě nedostává.

A tahle věc má pozadí. Dokonce rozdělené na dvě půlky. Sitzfleisch. Člověk by si myslel, že lecjaká ctihodná dáma typu hruška to má v kapse a trpělivost a vytrvalost budou jejím druhým jménem. Proč tedy já? Jsem přelétavý netrpělivý větroplach, kterého v dětství nic nenaštvalo víc než v návodu papírové vystřihovánky pokyn "nechte 24 hodin zaschnout". Pro mou slibnou modelářskou kariéru přišel vynález vteřinového lepidla pět minut po dvanácté.

Jak potom zrovna mně mohlo od pasu dolů v pubertě vykynout takové ideální příslušenství vytrvalců? Chtělo by se mi věřit, že je to jen kontrast k nebývale štíhlému pasu, jenž v dobách mé největší slávy čítal 56 cm. Kdyby ovšem nebylo té konzistence, která má k fleisch daleko asi jako párek z hypermarketu.

Bylo mi to záhadou, dokud jsem nesitzla k šití. Najednou můj fleisch projevil neskutečnou přilnavost k židli. A možná to nakonec přece jen bude tou konzistenci.  Čekám, kdy ten podtlak povolí a dovolí mi věnovat se i jiným věcem. Ale má vysokou adhezi, potvora.