úterý 3. listopadu 2015

poprvé a posté

kdybys mě mohl obejmout
až praští kosti
a směla bych plout
na hoře lhostejnosti
dívala bych se přes
sluneční clonu
polednem vyplaví mě jez
půlnocí bezděčně tonu
jak ji vytvarují tvoje ústa
z mých horkých hlubin vyrůstá
krajina písečně pustá
podrobených písků stíny
hrnou duny do roviny
zoufalství a viny
noc se vrývá do jazyka
a vzlyká
tebou i mnou proniká
poprvé a posté stejně
rty lapám za okovy nebe
tma nás beznadějně
jebe

Žádné komentáře:

Okomentovat