pondělí 31. srpna 2015

jin a jang

Když se Adam narodil, voněl jako hovězí vývar. Poctivý od babičky. Měla jsem chuť požádat o odsávačku a přidat k němu trochu nudlí. K sežrání. Druhý den ráno jsem mu přičichla k temeni a už voněl sladce jako perníček. Nebo spíš citronovo-cukrová poleva. Chvilku kyselý a chvilku jako med. 3,33 kg, 333 stříbrných stříkaček.

Jeník, který mu o dva roky dříve prorazil tunel, se díval na svět mžouravýma a klidnýma očima. Nijak nevoněl. Nebo jsem byla tak plná dojmů, že jsem zapomněla cítit. První a krásný. Průkopník a vůdce pelotonu, který první měsíce života prospal téměř v kuse. V noci jsem po špičkách chodila poslouchat, jestli dýchá, sledovat, jak se mu pravidelně zdvihá hrudník, jak se bezděky usmívá ze spaní.

Druhorozený se se spaním tolik neobtěžoval. Hlavně v noci. Už v děloze sloužíval noční. O půlnoci jsem mnohokrát vykřikla bolestí po dobře mířeném kopanci pod žebra (vsadím, že uvnitř křičel "gól", až se plodovou vodou zalykal). A pokusy o spánek, když se moje břicho vzdouvalo jako mořský příboj, byly předem prohranou bitvou.  Byly jí i mnoho následujích měsíců (a let), kdy se Adam kromě chodidel vyzbrojil nástrojem ještě nebezpečnějším - hlasivkami.

Existoval většinou jen jeden způsob, jak mu zacpat pusu. Prsní roubík. Přicucnul se už na porodním sále a od té chvíle považoval každou dobu, kdy není přisátý, za promarněnou. S Jeníkem jsme techniku kojení nejprve nezvládali. V porodnici jsem nafasovala kloboučky a prvních 14 dní jsem v poporodním blues ronila krokodýlí slzy, že umím syna nakojit jen s protézami. Pak jsem bulet přestala, násady zahodila a jako mávnutím mléčné žlázy to šlo. Bez kloboučku bos.

Mateřskou stravu vydržel sosat devět měsíců a doteď se denně láduje půllitrem mléka (kravského). Adam vydržel u kozy dvojnásobně dlouho. Když se odstavil, na mléko v jakémkoli jiném obalu už jsem ho neutáhla. Plast, sklo, keramika, tetrapak, nic neuspělo. Mléko od té doby nepozřel.

I v přijímání mateřské lásky byli jak dva různé živočišné druhy. Jeník potřeboval být skolen. Když jsem si ho chtěla pomazlit, musela jsem si ho uhonit a i přes jeho protesty mu zmordovat mordu. Pištěl přitom blahem, ale stejně nejvíc ho těšilo, když mi utíkal a já ho zas a znovu naháněla do ohrady své náruče. Největším projevem jeho citu bylo, když si přišel jako kotě otírat čumák o moje koleno.

Adam se už narodil s citlivě vyvinutou schopností schoulit se mi do náruče, aniž by mezi námi vznikaly zbytečné vzduchové kapsy. Kamkoli jsem se hnula, začal řvát nebo se za mnou doplazil. Jednodušší bylo přisát si ho břichem na bok a všechno v domácnosti páchat jednou rukou. Když jsem si chtěla dovolit takový luxus, jakým je návštěva wc v izolaci, musela jsem ho vykroutit proti směru hodinových ručiček.

Už v 1,5 roce stavěl Jeník takové stavby z kostek a stavebnic, že uváděl odborníky (kteří to posuzují tabulkově) v úžas. Nepotřeboval asistenci, nepotřeboval dozor, přítomnost ostatních ho spíš rozptylovala. Adam dodnes považuje za největší rozkoš, když může Jeníkovi výtvor zbořit. A hlavně nebýt sám, natož sám se bavit. "Co mi vymyslíš, že budeme dělat?" ptá se a nenápadně patou strká do Jeníkovy pyramidy.

Je září 2013 a Jeník začíná chodit do školky. Učitelka bystrým okem přehlíží rodinné klany, stírá časové odstupy, kdy školkovou docházku zahajují s odstupem několik let vizuelně stále stejné děti ze stejných rodin. Jen náš Jeník je tmavý a podsaditý a na kočárku Adam blonďatý a vytáhlý... Učitelka vytřeští oči a s nevěřícným úžasem prohodí: "Paní Hazuková, vy máte děti black & white!"

A od zítřka je tam mají oba!

PS: 5,5 roku neskutečně uteklo a s brašnou zítra poprvé napochoduji do práce taky. Držte mi palce.

4 komentáře:

  1. :o) přeji méně bláznivý rozjezd než náš loňský...
    Letos pro změnu potáhnu poprvé dva školáky, tak bude taky o zábavu postaráno...

    OdpovědětVymazat
  2. Krásně napsáno! ;-)
    Naši dva (ona i on) pochodují zítra poprvé oba. Děsím se i těším zároveň. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. :) :) nás to taky čeká, byť jen v jednom kuse... Držím palce!

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně napsané a doufám, že se v práci líbí ;)

    OdpovědětVymazat