sobota 18. dubna 2015

Pět zrníček rýže aneb Máš to suchý!

Sedím nad talířem a rezignovaně posouvám budoucí sousta, pro něž už není v mých útrobách místo, ze strany na stranu v naději, že se jídlo na nádobí nějak víc rozprostře... "Velký voči, co?" utrousí máma. "Co si kdo naložil, to má." Odjakživa u nás panuje systém, že každý si jídlo nabírá sám. Co si ale nandá, musí taky spořádat. Je strategičtější dát si míň a raději si přidat. U nás se jídlo nevyhazuje. Ledaže jste tím odpadkovým košem vy sami. Co zbude, posouvá se do dalšího jídelního času.



Zapřu se a došlejškuju do sebe poslední zbytky. Máma se skloní nad můj talíř a spočítá zrníčka rýže. Pět. "To už doraž!" Nadechnu se a jedno po druhém vtlačím do úst. A odevzdám ukázkově prázdný talíř. Příště jsem opatrnější. Už v raném věku se rychle naučíte odhadnout svoje možnosti.

Přes to (nebo právě proto) mám k jídlu veskrze pozitivní vztah. Jídlo je smyslem života, protože dokáže člověka tak nějak naplnit. Děti artistů odmalička lámou téměř vedví, aby byly co nejohebnější. Já si odmala roztahovala žaludek. Kdysi na bratrancově svatbě, tedy v době, kdy jsem nevážila ani 50 kilo, jsem jako jediná spořádala vrchovatě naložený talíř a ještě se ptala, jestli bude zákusek. To vše pro pocit naplnění.

Zvláštní kapitolou v historii mých stravovacích návyků byla babička. Hned na začátku prázdnin jsme museli sestavit jídelníček na jednotlivé dny, aby mohla u řezníka vždy včas nakoupit to nejlepší maso. Pokud se v letním menu objevil pokrm, k němuž někdo z nás choval vrozený odpor, vařila i alternativní chod. Výjimkou nebyly ani případy, kdy se babička pustila do vyvařování tří různých jídel, aby neměla pocit, že někdo z nás přišel zkrátka.

I u babičky platil systém dojídání, ale rafinovaně prokládaný babiččinými výkřiky: "Máš to suchý!", kdy nám v nestřeženém okamžiku propašovala do talíře další naběračku omáčky.  A aby pak nezbyla na talíři osiřelá svíčková, museli jsme si přidat knedlík. K němu ale zase nevyšlo dost omáčky... Dostali jsme se do takové časové smyčky, že jsme po deseti kouscích odpadli na gauč a na celodenní babiččiny otázky: "Děti, nemáte hlad?" jsme reagovali jen hysterickým škytáním.

Jídlo je také osvědčený antistres. Každý novinář si váží chvíle, kdy si jídlo vychutnává v klidu, aniž by si drobky nezasněžil písmenka na klávesnici, po níž poletují hrabla jeho prstů. Ale zároveň zpaměti zná nabídku baget a sendvičů na čerpacích stanicích či denní menu restaurace nejblíž u soudu, kam chodí krom žurnalistů soudci, státní zástupci, obhájci i obžalovaní, pokud zrovna nejsou stíháni vazebně.

A když se vyskytne den, kdy nespadne ultralight, nesrazí se dva vlaky, veterinární správa nenařídí vybít všechnu drůbež kvůli ptačí chřipce, jihočeská města neohrožují povodně a krásy jižních Čech se nevypraví vychutnávat ani žádný ministr, může si novinář svůj oběd naplánovat. Jednou pronesl kolega památnou větu: "Oběd krásně rozdělí den na dopoledne, kdy se nic nestalo, a odpoledne, kdy se nic nestane."

Při všem tom krásném klidu se na polední menu můžete těšit už od rána, rozmyslet si, na co máte chuť, a projet jídelní lístky na internetu. Místo pozdravu jsem své spolupracovníky pravidelně častovala větou: "Kam dneska půjdeme na oběd?" a zasypala je nabídkou z webu. A nejlepší možná odpověď byla: "Ještě jsme nebyli na snídani. Anglická snídaně ve francouzské kavárně?"

Pak už jen sedíte, ládujete se, užíváte si tu rozkoš a občas pronesete: "Jsem šťastná." Drobným mráčkem na talířové obloze už zůstává jen fakt, že vaši porci vám nabere někdo jiný. Ale s trochou sebezapření číšníci mizejí jen s prázdným nádobím. "Mohu odnést?" praví vrchní nad mým talířem. Leskne se na něm sedm zrnek rýže. Automaticky se zastydím a přemýšlím, jestli ho nemám poprosit, aby mi to zabalil.

2 komentáře:

  1. Odpovědi
    1. Jindři, myslím, že je chyba, že jsme spolu nikdy nebyly na žádném jídle. To bychom měly do budoucna napravit :-)

      Vymazat