čtvrtek 2. dubna 2015

Ohňostroj trapnosti

Jsem trapná! Jsem trapná! Jsem trapná!
Úplně slyším všechny ty osobní kouče, rozvíječe osobního růstu a psychology amatéry, jak mi nutí, že mám mít ráda sama sebe, nemám se shazovat a hledat na sobě pozitiva... Jenže když s někým dennodenně trávíte každou vteřinu posledních 36 let, víte o něm všechno a neschová před vámi ani drobnou charakterovou vadu. Zároveň překypuji jistotou, že (až nezdravá) sebeláska, sebevědomí a trapnost se navzájem nevylučují. Ba naopak. Stačí jen slovo trapná a na plátně očního pozadí se mi promítne celý můj život.


Je mi pět. Se školkou v ukázněném socialistickém dvojstupu kráčíme vstříc dobrodružstvím maloměsta. Jenže když z asfaltové džungle sestoupíme do divočiny vysoké trávy, jsem samozřejmě jediná, jejíž bota nemine obrovský exkrement. Navíc tak aromatický, že pochybuju, zda ho tam vůbec utrousil nějaký pes. I přes divoké drbání obuvi o trávu s pomocí učitelek, se očista nezdařila. Výhoda vroubkovaných podrážek.

Cestou zpět se mnou ve dvojici odmítal pochodovat i Ctibor, se kterým jinak nechtěl chodit nikdo, protože nosil divný kamaše, slintal a potila se mu ruka. Ani poté, co jsem poctivě výkal vyškrábala z podrážek, mi to nikdo neodpáral. Ve školce se totiž děti pojmenovávají podobně jako u Indiánů. "Kterou holku myslíš?" "No přece Tu, která šlápla do hovna."

Puberta je plná různých zvratů. Mimo jiné i růstových. A pokud se nějaké činnosti nevěnujete dostatečně často, může nastat patová situace, že si vaši rodiče nevšimnou, že jste z oblečení vhodného právě pro tuto aktivitu už vyrostli. Horší variantou je, že tou aktivitou je školní plavání v osmé třídě. Na které dorazíte v jednodílných plavkách. O dvě čísla menších.

Když zaslechnu slovo popotahování, automaticky vidím ten osudný ostudný den. Ruce z ramínek plavek jsem prakticky nesundala. Můj bazénový projev nepřipomínal plavání, ale spíš nepodařený pokus o ptačí tanec. Děsila jsem se okamžiku, kdy budu muset vodní nádrž opustit. Zhluboka jsem se nadechla, pořádně zatáhla a konečně měla pocit, že jsem dostala koupací úbor do potřebných výšin. Bohužel jsou i nížiny.

"No Maru," vypravil ze sebe spolužák přiškrceným hlasem a prstem ukazoval směrem na TO.  Rozkrok plavek o několik centimetrů výš, než bývá v našich zeměpisných šířkách běžné, způsobil děsivou transformaci. Vypadala jsem spíš jako důkaz o existenci třetího pohlaví nebo mimozemšťana utajovaného NASA, než jako obnažená dospívající dívka. Několik let jsem se pak obávala, aby svědek mého odhalení pod vlivem tíživých vzpomínek nezanevřel na ženy. Teprve nedávno se prý oženil.

A jednou nás banda omladiny šla popíjet k našemu známému slepci na oslavu narozenin. Svůj byt zná každý nevidomý na milimetr přesně. Ví s jistotou, kam sáhnout a kam šlápnout. Jeho obydlí je také plný různých vychytávek, kterým se říká kompenzační pomůcky. Používá například hladinku - malé zařízení, které se zavěsí na okraj sklenice a které zapípá, když dolijete tekutinu po určitou rysku. Ani poslepu nepřelijete. Já bych se se zavřenýma očima netrefila ani do vědra.

Toho večera mi ale doléval, jen to pískalo. Hlavně rum. Občas v něm bylo i trochu koly. Podle toho, jak moc/málo se mu povedlo rozlévat alkoholickou složku, než hladinka udala zvukový signál. Po třech hodinách už jsem mohla sotva chodit. Na místo určení, kde mě vyzvedával táta autem, mě dovedl můj tehdejší kluk. Jen mě postrčil směrem k otci, k o 40 centimetrů menšímu a 30 kilogramů lehčímu invalidovi, a zbaběle utekl.

"Ty jsi ožralá!" pronesl šokovaně otec, když jsem upadla do auta. Odpověděla jsem "Ha!" nebo "Eee!", o čemž se historikové dodnes přou. V noci mě pak rodiče chodili kontrolovat, jestli žiju. Spala jsem s chodidly propnutými do špičky a ráno jsem u postele objevila namočený polštář, pro což ani dějepravci teorii nemají. Při příští návštěvě mi kamarád slepec důvěrně zašeptal: "Ty jsi byla minule pěkně opilá." "Jak to můžeš vědět? Vždyť jsi mě nemohl vidět," oponovala jsem. A to přišla jeho chvíle. "Já jsem tě VODIL!" dodal triumfálně.

Trapné zážitky spáchané pod vlivem alkoholu jsou vůbec samostatnou kapitolou. Za nespornou výhodu lze považovat, že je sama znám jen z vyprávění. Tudíž nemohu dosvědčit, že se skutečně staly. Rizikový je třeba můj pobyt v českobudějovických Masných krámech spojený s popíjením vyhlášeného kroužkovaného ležáku. Dodnes tvrdím, že mně stačí TŘI kroužky a už mám olympiádu. Pak už stačí jen poslouchat věty typu: "Maruško, cos to tu minule vyváděla? Magistrát tím žil ještě měsíc!"

Vida! I mé trapasy mohou dávat někomu sílu a chuť těšit se do kanceláře. Má trapnost má smysl. Hlavně když jsem jediná, kdo o ní zrovna neví.

Žádné komentáře:

Okomentovat