neděle 15. června 2014

Nulová motivace, matkodemence a retro

Jsem zpět! Omlouvám se za prázdnotou zející stránky. Naneštěstí u mě psavost nejlíp rozproudí, když moje mozkové klystýry čte kdokoli, kdo mi nějakým způsobem imponuje. A samozřejmě nepředpokládám, že by záznamy šicí nymfomanky mohly zaujmout Vojtu Dyka, Tomáše Hanáka či Zdeňka Svěráka, kteří sotva ve volném čase přišívají uprchlé létající talíře knoflíků, nebo laškují s dřevěným hříbkem při látání ponožek.

Rovněž pravděpodobnost, že si mé slinty nechává do angličtiny překládat  Russell Crowe, George Clooney, nebo nedejbože Richard Armitage, si nezadá s šancí na miliardovou výhru v loterii (kterou bych beztak radši). Navíc posledně jmenovaného podezírám, že dává přednost pindikům. Tedy penisům. Bože, matkodemence je tu! Pochopitelně, že ve styku s dospělými muži nepoužívám zdrobnělin, ale naopak augmentativ jako macek, torpédo nebo Moby Dick.

Přiznávám se, že má schopnost rozumného uvažování je po více než čtyřech letech doma tristní. Nedávno jsem se večer přistihla nad umyvadlem, jak si strkám do pusy Adamův kartáček na zuby. To bylo poprvé, kdy jsem si chrup leštila něčím, co má nožičky. I když vzhledem k tomu, co se odehrává na Ukrajině, není vyloučeno, že se tato zkušenost bude časem hodit.

Ale zpátky k šití. Po prvním marném pokusu o dámskou garderobu jsem se vydala mnohem snazší cestou odívání dětského, které skýtá mnoho výhod. Bláznivější kombinace materiálů a vzorů, prakticky úplnou absenci lpění na přesném střihu, menší časovou náročnost a nižší spotřebu metráže, tudíž několikanásobně zanedbatelnější škody, když to zkoním, zvojtím, dodrbu.

Teď ovšem nastává ten naprosto zásadní moment v celém procesu přeměny Marye v domácí švadlenku. O mém šití se dozvěděla moje matka! Nemohlo ji to nešokovat. Mé nově nabyté dovednosti ji uvedly do takového tranzu, že prohlásila, že ona už své stroje od této chvíle nebude potřebovat a nabalila mi domů téměř všechny látky, které kdy nasyslila.

Když jsem je doma vytahovala, proběhlo mi před očima celé moje dětství. Fotografie nemohou zdaleka navodit takovou atmosféru a tklivou melancholii, kterou jsem nad divoce potištěnými látkami cítila. Všechno jsem viděla v jasných barvách 80. let. Bratrovy bermudy, jak mu vlají kolem stehen, když přiběhne do mého pokoje, pak je stáhne, zasměje se, uprdne a rychle odkvačí. Ví, že účinky sterilizovaného hrášku, kterého jsme spolu tajně snědli celou pikslu, mají spíš než ke sterilitě blíž ke zbrani hromadného ničení. Před očima mi z dávných odstřižků povstala i moje bunda sešitá z kousků svítivě růžových a zelených látek, kterou mi na základce záviděla i Alice, která měla tetu v západním Německu!

Použitelnost těchto vzpomínkových materiálů v dnešním uspěchaném světě jsem ale už tak svítivě růžově neviděla. Z úcty ke své rodičce jsem z nich Adamovi stvořila retro model na zahradu. Shodou okolností ze stejné látky jako dobové bratrovy bermudy. Vysloveně se těším, kdy přijde na to, že i flatulence může být geniálním způsobem mučení sourozence.



Pokud vás posedlo neodbytné nutkání mi sdělit, že jsem nechutný magor, rozhodně se na to dle předchozího návodu nevyprdněte, ale učiňte tak. Každá motivace dobrá.

Žádné komentáře:

Okomentovat