úterý 1. dubna 2014

Jednoho dne ráno

Jednoho dne ráno jsem se probudila. Tak jak už jsem to předtím natrénovala asi 12.790 krát. Ale tentokrát jsem otevřela oči a věděla to. Že to umím. Že umím šít. Prostě jsem se rozhodla. Rozhodla, že všechny ty celoživotní nezdary s ručními pracemi byly omyl. Že jen souhra náhod zapříčinila, že dosud byl vrcholem mých dovedností pidisvetr pro Bárbínu (v dobách mého mládí to byla "manekýna", nebo "hubená panenka" s dlouhými vlasy nastřelenými ve dvou řadách uprostřed plastové lebky, které po zdvižení tvořily slušivé číro, a s prsy tak měkkými, že si člověk dávno před kojením alespoň udělal představu, jak mohou vypadat vpáčené bradavky).



Na dalších stupních vítězů se těsnily modely většinou na jedno použití rafinovaně střižené tak, aby pohyby jehlou nahradily uzlíky. Co nezvládly zálesácké zkušenosti ve vázání, nahradil dětský šicí stroj na kličku, jenž mi těsně před revolucí darem přivezla Naděžda z Ukrajiny, s níž matka ve svém vlastním dětství udržovala družbu. Těsně za medailovými pozicemi zaostal nedokončený povlak na polštářek ze školních hodin rodinné výchovy pod dohledem drsné učitelky-důchodkyně Škopkové, jež si v ráznosti pranic nezadala s tou Troškovou, pročež i šicí stroje raději ubíraly decibely, aby při vyučování nevyrušovaly.

Celý život jsem úspěšně hákovala matčiny pokusy vnutit mi do ruky háček, pletací jehlice či látací jehlu. Ponožky po perforaci končily v kontejneru, chybějící knoflíky jsem vydávala za nedbalou eleganci a džíny dlouhými krky jako brčka hladově lokaly vodu z kaluží, dokud se moje všestranná rodička neuvolila nohavice pokrátit.

A pak najednou tohle. Pocit hraničící s jistotou. UMÍM TO. Že mi to nejde, je pitomost. Stejná jako mé přesvědčení, kdy jsem až někdy do 18 let věřila, že jsem příšerně ošklivá, aby na mě muži v následujících deseti letech stáli frontu. Pak ovšem všechny předběhl manžel. Nebo že by si ji vystál...?! Ehm, ehm. Co jsem to řešila? Jo, že umím šít. Vsugerovala jsem si, že nejsem takový idiot, abych nezvládla sešít čtyři rovné kusy látky dvoubarevného varkoče pro Jeníka na maškarní. Došla jsem do elektra, koupila šicí stroj a ty čtyři kusy látky prostě sešila. Navrch jsem mu ještě namalovala erb, aby byl stylovým rytířem z Hradce. A Adámkovi navíc přidala "ozubené" páže Slavatů.




To byla polovina ledna. A o tom, co bylo dál, se rozepíšu zase někdy příště. Jestli mi zbude chvilka mezi vším tím špendlením, obkreslováním střihů, stříháním, stehováním, sešíváním, žehlením švů, lemováním, měřením, zapošíváním, začišťováním, vybíráním látek, objednáváním a nočním bděním. No, zkuste klidně spočinout, když existuje nekonečné množství kombinací vzorů, barev, materiálů... Nekonečné množství možností.


1 komentář:

  1. Maruško, paráda, jako vždy. :o) Marf.

    OdpovědětVymazat