Zbytkáčové, aby ladily

Nedávno jsem se po lokty brodila skříní sezonních záležitostí, kde člověk najde nehledané, které se chce připomenout, za jejichž stíny se schovává hledané, které není k nalezení. O předloktí se mi otřely softshellové kalhoty, jež jsem kdysi nechala na zakázku spíchnout Jeníkovi, protože ani v nejdivočejší noční můře by ke mně tenkrát nepřiplula myšlenka, že za necelý rok mu o číslo větší ušiju sama.

Nic vás ve vlastních očích nepozvedne víc, než když dokážete nečekané... a navíc to dokážete rukama. Rukama, o kterých se více než třicet let domníváte, že je máte proto, abyste nevykrváceli z ramen, a taky proto, že nohama se špatně jí (a co teprve ta hygiena, když nemáte personal Máří Magdalenu).

Staré softshellky, jejichž látku tehdy pod strojem posouval někdo jiný, mi připomněly, že je potřeba ušít větší, že už je čas, pane profesore, za minutu zvoní! Moje syslí vaky v ložnici vyvrhly dostatek materiálu (leč na pokračování a v různých barvách), v euroobalech se skvěl dokonce i vykopírovaný střih potřebné velikosti a mohla jsem začít. I skončit.

Chtěla jsem, aby ladily k bundě, již můj stroj vydal do oběhu teprve nedávno. Za neotřelý vzhled opět vděčím originálnímu potisku z UNUODESIGN, který po vystřižení bundy zbyl aspoň na kapsy a aplikace.

Mám z nich radost. Pravou a nefalšovanou. Jako za svého nejlepšího kamaráda, kterému se něco opravdu dobrého podařilo. Protože se mi stále tak úplně nedaří věřit, že jsem něčeho takového schopna sama. Moje hlava to jen vymyslela. Ušilo to nějaké jiné a šikovnější personal JÁ. A mám ho za to ráda.