Jen se tak trochu blýsknout

Po elastické teplákovině s blyštivými lurexovými vlákny jsem pokukovala už od dob svého šicího pravěku. Lurex, to zní jako něco mezi Tuzexem a luxusem, takže mě nemůže zklamat. Ale šilo se z něj docela pekelně. Spodní očka se na okrajích třepila a odpadávala, takže jsem z nich byla trochu malomocná. Podlaha u nás vypadala, jako by začalo sněžit o den dřív. (Teď už se za okny sypou nefalšované trakaře.) A navíc zevnitř po nasoukání se dovnitř očka docela škrábou! Takže na holé tělo nee. Zajímavé je, že z lícu je materiál krásně heboučký.

Po ušití mi přišel svetřík takový nějak moc obyčejný. A ještě mi z podvědomí vyplula vzpomínka na jedno tátovo domácí tričko, takže jsem ho dozdobila nažehlovačkou vyřezanou na plotteru.

Jinak čepička není pro mě, abyste si nemysleli. Ale když už jsem to měla tak hezky pohromadě, tak jsem se blýskla a nechala se blýsknout v setu.

Jsem hvězda! Nebo ne?!

Letní prázdniny. Nedělní oběd. Lahodná vůně vás udeří do nozder už 50 metrů od domu. Ve svých zákrutách a záhybech vás neomylně vodí za nos. Jako byste byli jen malý korálek v dětském drátěném labyrintu a malá ruka vás jako po drátkách tahala v spletitých spirálách mezi startem a cílem. Bojíte se nadechnout ještě víc zhluboka, protože víte, že i tak vás dostala. Může si s vámi dělat, co chce.