Svého dědu si nepamatuji. Zemřel mladý dávno předtím, než jsem se narodila. Když můj táta byl ještě kluk. Znám ho jenom z vyprávění, fotek a obrázků, které sám maloval. A z aktu nakresleného uhlem jeho kamarádem, na kterém se mu rýsuje každičký sval. Byl krásný chlap, gymnasta a recesista. Jak jinak v naší rodině. Napříč generacemi koluje historka, jak si na Silvestra nechal v sokolovně postavit bradla, kamarádi mu zapíchli zapálenou prskavku do zadku a zhasli. A on metal toče a veletoče a dělal jim ohňovou show.
Za války byl totálně nasazený v Německu. Vyprávěl mi o tom kdysi táta. Myslím si, že někde u Norimberka, ale to už mi možná jen splynulo s původem jeho rodiny. Rod Neubauerů odtamtud přišel před dávnými staletími do Domažlic, kde jeho členové pekli vyhlášený perník. Už tam žili v roce 1592, kdy většinu města na uhel spálil obrovský požár. A právě u perníkářského domku se oheň zastavil. Obyvatelé si mysleli, že je ochránila soška sv. Šebestiána ve štítě stavení. Proto sochu v průběhu věků dědil vždy nejstarší mužský člen rodu. Děda už ji nedostal. Nechtěl být perníkářem, ale elektrikářem.
Totálně nasazené, kteří v německých továrnách nahrazovali pracovní sílu mužů poslaných na frontu bojovat za Třetí říši, čekala jen tvrdá práce a velký nedostatek potravin. Trh s jídlem byl po zbraních snad ten nejčernější. Šmelili s potravinovými lístky. Měli hlad. Jenže je chytili. A odsoudili k trestu smrti. Rozsudek se neprováděl hned, čekalo se i dlouhé měsíce a nikdo z vězňů netušil, kdy zrovna na něj přijde řada. Ve vězení museli pracovat. Děda mimo jiné ostřil sekeru. Na popravy. „Vždycky jsem si dával obzvlášť záležet, abych ji nabrousil co nejlíp. Nikdy jsem totiž nevěděl, jestli ji nebrousím sám pro sebe,” vyprávěl po válce svému synovi.
Nacisté provinilce proti zákonům říše popravovali na gilotinách. Sekera vážila kolem 60 kilogramů. Odsouzence položili na břicho a pacholci ho drželi, aby se nepohnul. Kat jen otočil pákou. Po stětí rozložili bezhlavá těla paprskovitě kolem kanálu uprostřed další místnosti, kam odtékala krev. Bezhlavá, bezvládná těla, která ztratila hlavu a s ní i svou identitu. Paprsky jako krvavé slunce.
Děda se po čase s kamarádem dobrovolně přihlásil na vyhrabávání nevybuchlých min. Neměl co ztratit, krom života. Jistá gilotina, nebo vysoce pravděpodobný výbuch. Nacisté byli uznalí. Trest smrti mu snížili na doživotí. Díky tomu se dožil osvobození věznice Američany na konci války. Bylo mu 26 let. Tři týdny od nich dostával nutričně co nejhodnotnější stravu a ručička váhy pak ukázala aspoň 37 kilogramů. Skoro polovinu toho, co vážila sekera.
Hned po válce zaklepal na dveře svého domova.
„Dobrý den, co chcete? Manžel není doma,” řekla mu mezi dveřmi jeho matka.
„Mami, to jsem já, Jiří,” odpověděl děda.
„Jiří!” spráskla ruce prababička, „ale já dneska uvařila koprovku! Tu ty nemáš rád!”
„To nevadí, mami, dám si rád.”
„Tak já ti hned nachystám oběd,” zaradovala se jeho matka.
„Mami, ale musíme přece počkat na poledne, až přijde z práce táta,” namítl můj děda. Ohledně stolování panovala v rodině přísná pravidla a nikdo si netroufl zabořit příbor do jídla dříve než hlava rodiny.
„Jen si dej, Jiří, myslím, že dneska to tatínkovi vůbec nebude vadit! Dáš si pak další talíř s ním.”
Děda žil po válce další dvě desítky let. Potkal moji babičku a měl s ní dva syny. Babička ho přežila téměř o 50 let a nikdy se už znovu nevdala. Díky dávnému vyprávění mého táty můžu jeho příběh přiblížit i vám. Na podrobnosti se ho ale už zeptat nemůžu.
***
Když jsem před pár lety poslouchala přednášku neurologa Martina Stránského, který býval pedagogem na Yaleské univerzitě, zaujalo mě jedno jeho přirovnání. Že zatímco generace jeho rodičů řešila, zda je popraví nacisté, nebo komunisté, dnešní mladí mají zásadní problém s tím, jestli si koupí Samsung, nebo iPhone. Zajímavé na tom bylo, že míra stresu u obou generací v docela rozdílných životních situacích byla naprosto stejná.
Dnes si téměř infarktové stavy navíc navozujeme polemikou, zda se očkovat či ne. A věřím, že u toho leckdo zažívá vnitřní vypětí podobné jako generace za války a generace po ní u otázek života a smrti. Buďme prosím tolerantní. Rozhodnutí je na každém z nás. Jen mysleme na to, že pomyslnou sekeru na vlastní popravu si také můžeme nabrousit sami.
Krásné čtení dnes u tebe. Hezké dny!
OdpovědětVymazat