Nejsme sami, proto buďme sami

 Mezi čtyřmi stěnami se život smrskne na základní životní potřeby. Moje samotka izoluje lépe než peřina po babičce. Dostávám třikrát denně jídlo, teplé nápoje a můj laskavý dozorce mi sem tam přilepší. Ležím už dva týdny. S covidem. A čekám, kdy to přejde. Kdy se budu zase moct zhluboka nadechnout.

Jsem sama proto, že sama nejsem. Za tenkou zdí dlí mí nejbližší. Slýchám je smát se, kočkovat i nadávat, když se jim něco nedaří. Slyším, jak jejich život běží dál i beze mě. Jsem sama, protože chci, aby byli zdraví. A nemůžu se dočkat, až se budeme kočkovat spolu. A až znovu ucítím, jak voní.

Všichni si můžeme vybrat. Jestli nám záleží i na ostatních, jestli se chceme kvůli někomu omezovat. Pořád nám opakují, jak máme nejprve milovat sebe, abychom mohli milovat i ostatní. Jenže spousta lidí už se neodhodlala k druhému kroku.

“To budeme jako pořád nosit ten hadr na držce?” 

“To si snad dělají srandu, že nemůžeme na lyže. Kašleme na ně a jedeme aspoň sáňkovat!”

“Vakcína? Ne, ať si ji nechají píchnout ti rizikoví, já rozhodně ne! Stejně je to neodzkoušenej sajrajt!”

“Každý rok se potkáváme u babičky. Nechápu, proč bychom letos měli vynechat. Řekli jsme si, že je to prostě osud, jestli to někdo z nás dostane.”

“Nechat se testovat? A dobrovolně? Nikdy!”

“Ať už jdou s tím psem někam! Na jejich debilitu žádný stupně nestačí!”

A PES na nás bude štěkat tak dlouho, dokud to nepochopíme. Nejsme sami. Musíme být ohleduplní a laskaví. Rizikoví nám všem stojí za trochu nepohodlí. Oni sami by nasadili i vlastní život, kdyby nás mohli ochránit. Když se nechám očkovat, nechráním tím jen sebe, ale hlavně ty rizikové. Bylo by fajn, aby to pochopilo aspoň 60 nebo 70 procent populace. Musíme začít u sebe.

Omezení nás omezují. Berou nám kus svobody. Mění naše životy. Živnostníkům berou živobytí. Ale někomu jinému mohou zachránit život. A čím dřív je začneme konečně skutečně dodržovat, tím dřív skončí. Nejsme sami, i když jsme za zdí.

Někdy mi tu bývá smutno. Z ložnice vycházím v respirátoru jen na záchod a pečlivě si pak dezinfikuji ruce. Zdá se mi, že její čpavá vůně mi leptá na nosní sliznici obrázky. Někdy jsou trochu teskné, jindy mě rozveselí jako dobře mířený vtip.

Ale všechna ta naše domácí interní opatření splnila účel. Manžel se nechal už podruhé testovat a znovu je negativní. Popisoval sestřičce při odběru, jak mi doma nasadil režim věznice se zvýšenou ostrahou, kde normálně sedí jen ti nejtěžší zločinci. “Vidíte, takhle zodpovědně k tomu přistupuje málokdo,” odpověděla mu. “Kdyby se takhle choval každý, nebude se to tak nekontrolovaně šířit.”

Tak se mějte v roce 2021 pod všechny stupně protiepidemického systému. A buďte laskaví a ohleduplní. A mějte se rádi. I když na dálku.