Na větvi 2018

Nejkrásnějšími stromy jsou borovice. Jejich vůně se omamně šíří prostorem a štiplavě se vpíjí do nosní sliznice, že nejste schopni vnímat nic jiného. Svým pachem si vás omotají kolem svého kmene, větví, jehličí, že se jejich kmen stane i vaším kmenem. Zbožňujete je i s jejich hrou na jehlice, mezi nimiž prošumí vánek jako mezi píšťalami. S každým poryvem větru se vaše láska k nim nafukuje víc a víc.

Jejich kůra je jako mapa k pirátskému pokladu. Při doteku její ostrůvky zašumí jako odhozené psaní, ztracená naděj, že zlato bukanýrů najdete a místo zlaťáků a drahokamů vám ruce zalepí jen borová smůla. Nejvoňavější smůla na světě.

Stýská se mi po nich. Ne po ledajakých, co rostou v každém druhém háji. Nestačí v náhodném lese obejmout náhodný strom. Cizí strom. Strom, co nezná mě a já neznám jeho a naše příběhy nemají společné kořeny. Stýská se mi po těch mých. Po těch, které mě provázely životem. Po těch, co rostou tam, kde jsem i já kdysi dávno zapustila kořen.

Ty moje nemají žádné jméno. Rostly v krajině mého dětství u chaty vytvořené ze zrušené drůbežárny. U dlouhé a nízké chaty, vedle níž každý strom vypadal monumentálně. I v nejparnějším létě vrhaly borovice kolem sebe přívětivý stín.

Nejraději jsem měla dvě. Jedna shovívavě, s větvemi proklatě nízko, sledovala moje začátky v lezení po stromech i jejich konce. Druhá svůj zdřevnatělý výhonek propůjčila dětské houpačce a naslouchala mým dávným snům a touhám, jak se od ní s pohybem oddalovaly a zase se k ní vracely jako kyvadlo. Na chatě jsem si vystačila jen s nimi a s oceánem myšlenek ve své hlavě. Nepotřebovala jsem žádné jiné děti.

Sledovaly mě, jak jsem princezna v ohrožení, ale zároveň i drak. Jak zkouším jestli můj horký dech neopálí alespoň konce jehličí. A když se neproměním v královskou dceru i saň zároveň, převleču se za Jánošíka nebo Vinnetoua. Protože jsem typická holčička, ne?

Dlouho, předlouho jsem se potom cítila nějak neukotvená. Dokud si mě neadoptoval starý mohutný ořešák u nás na zahradě. Chodím si pod něj večer sednout a sleduji, jak se síťovím jeho koruny dny pomalu mění v noc. Poslouchám šum jeho listů, nechám se do zad tlačit jeho kůrou a vnímám, jak mi jeho melodií víří v hlavě myšlenky. Pod jeho korunou mysl pluje zvláštními majestátními cestami, protože koruna ořešáku je královská, s níž do hlavy nositele vplouvá i důstojnost a moudrost. Hodně vět ví, kdo ptá se větví. Každá z jeho molekul kyslíku ke mně promlouvá, jak mnou proplouvá.

Myslím na staleté stromy, kolem nichž prošly dějiny jen tak mimoděk. A jak jednou, až se jejich listoví a větvoví skácí k zemi, zůstanou po nich masivní pařezy s překrásnou kresbou. Jak jejich letokruhy vykreslí časovou osu, jak každý z kruhů může mít praporek s letopočtem, jak každá z čar může podat očité listové svědectví.

Myslím i na nás a na naše letokruhy. Jak každý rok, který prožijeme, na nás zanechá nesmazatelnou vrstvu. Jak pod vlivem zážitků, zkušeností, vědomostí, které nás v životě potkají, postupně tvrdneme a okoráváme. Obalujeme se, aby se nás okolní svět tolik netkl. Každý rok nový kruh. A i když je moje kůra už zatvrdlá a občas po vás nepříjemně seknu sarkastickým šlahounem, ona tam pod vším tím nánosem zůstala. Ta malá holčička, křehké děvčátko, které pořád věří na zázraky a dobré konce. A doufá, že zvítězí nad drakem. Nad drakem, kterým sama je.

Šťastný rok 2018! A ať už jste na stejné větvi, anebo na jiné, snad se letos najde chvilka, abychom společně spočítali a oprášili své letokruhy. Nejlépe z doby, kdy se do nás vepsaly společně. A naučíme se v nich číst, jako to umí gramofonová jehla v letokruzích vinylu. Mapa k pokladu je v každém z nás.

PS: Dala jsem si předsevzetí, že budu psát a šít. Tak kdybych se nějak zapomněla, připomeňte se mi!