Jsem hvězda! Nebo ne?!

Letní prázdniny. Nedělní oběd. Lahodná vůně vás udeří do nozder už 50 metrů od domu. Ve svých zákrutách a záhybech vás neomylně vodí za nos. Jako byste byli jen malý korálek v dětském drátěném labyrintu a malá ruka vás jako po drátkách tahala v spletitých spirálách mezi startem a cílem. Bojíte se nadechnout ještě víc zhluboka, protože víte, že i tak vás dostala. Může si s vámi dělat, co chce.

Je vám osm a vůně babiččiny svíčkové je jen jedna. Už tenkrát víte, že všechny ostatní jsou jen falza. Neomylně poznáte originál podle tahů vařečkou, podle konzistence, podle nezaměnitelné esence kořenové zeleniny a šťavnatého hovězího. Na zápraží už slintáte jak Pavlovův vlčák. Epidemie slintavky. Ústní dutina je přeplněná jen předtuchou chuti. Víte, že utíkat nemá cenu. Že první sousto smíte vložit do úst až po hlavě rodiny. Ale stejně běžíte. Omylem nazujete matčiny pantoflíčky s kramflekem, chodbu zvládáte rozkolísaným během a za dveřmi stojí ta kouzelná víla s vařečkou místo čarovné hůlky. Babička. Voní líp než všechny smetanové omáčky na světě. Má průzračně modré oči a šedé vlasy do drdůlku. Revmatem pokřivené ruce hladí nejněžněji na světě.

Konečně to přijde! První sousto! Blahem se zalykáte a nemyslíte na nic. Těšíte se, až naplníte žaludek a nebudete jíst z hladu, ale z čisté rozkoše... jak si napřed přilijete omáčku, abyste neslyšeli "máš to suchý", pak přidáte knedlík do přebytku omáčky, pak zase zalijete náhle vyprahlý knedlík... a to téměř donekonečna, dokud to vaše břicho snese... a jen zdálky slyšíte babiččin hlas: "Tak se mi to zase nepovedlo, děti. Není to úplně ono." A vy víte, že kdyby to bylo ono i podle babiččiných měřítek, tak vás to snad zabije.

Babička si nikdy nic nepochválí. Protože dobře odvedené dílo se chválí samo a dobrá hospodyňka ví, že je pořád co zlepšovat. Když v tomhle vyrostete, netušíte, že ostatní neznají vaši interní rodinnou terminologii. Že "není to úplně ono" znamená "líp by to zvládl jen pánbůh" (a paní bůchová - jak by řekly naše děti). Takže na základě vašich tvrzení od vás všichni očekávají stále tak nějak víc. Že jednou to přijde a bude to ONO! Ale vy víte, že líp už to nejde. Aspoň ve vašem případě ne. Navíc máte pocit, že se pořád snažíte a nikdo to pořádně neocení. Čekání na to ono jako absurdní drama nekončí hepyendem.

Celý náš život je to ono naše nedosažitelná meta. Nesoustředíme se na to vydařené, ale pitváme se v nedostatcích. Na odevzdaném úkolu vidíte jedinou pidikaňku (kterou prozmizíkujete skrz naskrz sešitu a vysloužíte si nedostatečnou), v zrcadle na vás mrká jediný faldík, který dokážete spatřit jen vy, když si na den jarní a podzimní rovnodennosti stoupnete na stoličku před zrcadlo a ozáří ho slunce v pravé poledne.

Na švadlenkovských fórech vzájemně správně chápeme větu "má to spoustu much, ale...", protože jsme všechny stejné. Ve skutečnosti znamená: "Jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala." A lajkujeme si to jako o život. Naše nedocenění a vzájemný soucit s naším nedoceněním nám samy klikají na myšky a mačkají dotykové obrazovky, až nám bělají klouby a nemáme čas na vlastní tvorbu.

Za ty roky, co sama se sebou v sobě žiju, jsem se naučila mít se ráda. Možná víc, než si zasloužím. Ale mluvit o sobě hezky mi ještě někdy činí potíže. S kamarádem jsme si vyprávěli historky z dětství a popisovala jsem mu, jak jsem netrpělivá, jak chci mít všechno hned hotové. Pak jsem se chtěla pochlubit novým kabátkem a samozřejmě dle naučeného vzoru vytáhla jediný malý nedostatek, který měl, a neopomněla dodat, že jsem "hrozně manuálně nezručná". On, aniž by se nad tím jen trochu zamyslel, mi vysvětlil, že jsem tak "manuálně nezručná proto, že jsem netrpělivá".

Netušil, že mě právě smrtelně urazil. Že být mužem, vyzvu ho na souboj a proženu mu hlavu kulí. Nebo jako žena bych mu mohla proklát kule pletací jehlicí, ale já bych souboj pletacích jehlic nikdy nezvládla. (Proč to říkám? Vždyť jsem to naposledy zkoušela, když mi bylo osm!) Nenapadne ho, že mezi jeho známými není moc lidí, kteří se naučili sami šít tak, že dokážou od hlavy k patě obléknout sebe i své blízké.

Ale vážně: on to přece nemůže vědět! Vychází jen z toho, co o sobě sama říkám. Netuší, co všechno jsem musela podstoupit, než jsem se propracovala k zdařilému kabátku. Kolik hodin práce stálo mezi jednoduchým varkočem pro malého rytíře a kabátkem. Kolik hodin učení, hledání postupů, šití, párání, špendlení, stehování, žehlení, vyztužování. Chvíle radosti i naprostého zoufalství. Neví, že nikdy jsem na sebe nebyla tak pyšná jako na to, že jsem něco dokázala rukama. A že jsem se to naučila úplně sama.

Mluvte o sobě hezky. Pochvalte se. Nikdo jiný to za vás neudělá. Je fajn být hlavní hvězdou svého života. A je jen na vás, kým obsadíte vedlejší role. Casting v něm děláte vy. A kdybyste nakonec měli pocit, že už se berete trochu moc vážně, tak své hvězdě nařezejte. Jako jsem to tady a teď udělala já. Na lesku jí to neubere. Naopak.